Firma Josef Walzel a synové

1800

V první polovině 19. století byly ve vesnicích na Broumovsku vedle zemědělství důležitou živností domácí tkalcovny. Jednotliví tkalci ale mohli svoje výrobky prodávat jenom stěží. Proto se vytvářely tak zvané faktorie. Faktoři nakupovali přízi, předali ji tkalcům a proti mzdě od nich přebírali hotové zboží, které dál prodávali. To byly počátky industrializace průmyslu. Proces přechodu od manufakturní výroby k tovární velkovýrobě je úzce spjat s rodem Walzelů z Vižňova, jehož nejznámějšími představiteli byli Benedikt, Klemens, Peter, Georg, Josef a Gregor. Ve dvacátých letech 18.století všichni podnikali jako faktoři a velkoobchodníci s plátnem.

Jedna větev zůstala ve Vižňově a bydlela v Šolcovně, největší zemědělské usedlosti v obci. Poslední z této linie Ing. Hugo Walzel sepsal rozsáhlou rodinnou kroniku, která je uložena v muzeu Heimatkreis Braunau ve Forchheimu. Cemens Walzel (1819-1886) založil spolu s Georgem a Petrem v roce 1851 přádelnu lnu v Poříčí u Trutnova. Za zásluhy o rozvoj lnářského průmyslu byl povýšen do šlechtického stavu.

1826

Pro Meziměstí je významný Josef Walzel (1801-1884). Jeho otec Josef, chalupník ve Vižňově, provozoval tkalcovství a obchod s plátnem. Vněm zaměstnával také svého syna. V roce 1826 se mladý Josef přiženil do Meziměstí, do chalupy Marie Kühnlové. Její věno postačovalo k tomu, aby se osamostatnil. V roce 1826 byl zaregistrován jako velkoobchodník s plátnem v Meziměstí. Po roce manželství ovdověl. Z prvního manželství měl syna, z druhého manželství měl třináct dětí, z nichž sedm se dožilo dospělosti.

Z faktorie s plátnem, založené roku 1826, se v průběhu následujícího desetiletí v Meziměstí vyvinula firma Josef Walzel a synové. Dlouhá léta ve Stárkově spolupořádal týdenní trhy s plátnem, které potom bělil. Zboží nalézalo odbyt v Rakousku – Uherské monarchii, na celém Balkáně a v Orientu. Plátno ale hlavně vyvážel do blízkého Slezska. Zpět dovážel strojovou přízi.

1850

Koncem čtyřicátých let vrcholila krize domácí lnářské výroby. 15. března 1850 pořádal Josef Walzel o povolení výroby hladkého bavlněného kartounu manufakturním způsobem a zřízení výdejny bavlněné příze. Bělidlo, sušárnu a mandl měl pronajaty od Broumovského kláštera. V manufaktuře mělo pracovat padesát jednoduchých stavů. V odůvodnění se poukazuje na to, že firma provozuje značný zahraniční obchod a zajišťuje obživu řadě domácích tkalců v okolí. Žádost kladně doporučilo Okresní hejtmanství v Broumově, stejně jako komisariát finanční stráže v Broumově s podotknutím, že poloha objektů je zvláště výhodná pro živnostenské podnikání v bavlnářství, neboť se nachází uprostřed stanovišť finanční stráže a při celní silnici první třídy vedoucí do Starostína. Krajská vláda v Jičíně vyřídila žádost kladně. Tak mohla být manufaktura od 23. dubna 1850 provozována. Do rejstříku firem u krajského soudu v Hradci Králové byla firma zapsána 31. prosince 1851 jako podnik jednotlivce pod obchodním názvem Josef Walzel.

Stoupající odbyt plátna umožnil firmě otevřít komisionální sklady v Praze a Vídni. V Meziměstí vystavěl vlastním nákladem 10 000 zlatých novou provozovnu, která byla zkolaudována 3.dubna 1852. V roce 1855 do ní byl převeden veškerý provoz z manufaktury.

1853

V roce 1853 pořádal Josef Walzel o udělení formálního zemského továrního oprávnění. V žádosti uvedl, že po udělení oprávnění bude lněná příze i nadále z větší části dovážena ze sousedního státu, zatímco bavlněná příze bude dovážena jen v době příznivých cen. Suroviny na úpravu zboží – soda a chlorové vápno – se budou dovážet ze zahraničí. Plátno má být vyváženo, bavlněné zboží má být prodáváno výhradně v tuzemsku. Bělidlo má zaměstnávat 30 lidí s měsíční mzdou 16 zlatých. Mzda tkalců má být 8 – 12 zlatých. Formální tovární oprávnění bylo vydáno c.k.krajskou vládou v Jičíně dne 20. prosince 1853.

Od roku 1853 firma používala razítko, na němž byl vyobrazen říšský orel a nápis „k.k.landesbefugte Baumwoll und Leinenwaarenfabrik Josef Walzel und Söhne in Halbstadt“.

1859

Dne 9.června 1859 požádal Josef Walzel u krajského soudu v Hradci Králové o registraci firmy pod názvem Josef Walzel a synové, c.k.zemská oprávněná továrna bavlněného a lněného zboží v Meziměstí. Tímto způsobem byli u firmy zaregistrováni jeho synové Ferdinand a Augustin.

Josef Walzel postavil v roce 1872 z vlastních prostředků školní budovu a daroval ji obci. Můžeme to pokládat za pozoruhodný sociální čin. Až doposud děti musely chodit za větru a špatného počasí do školy ve Vernéřovicích. Darování bylo vázáno dodatkem, že v případě postavení nové školy přemění se jím postavená budova na dům pro chudé. V roce 1875 se ze svých obchodů stáhl a předal firmu svým synům Ferdinandovi (1835-1892) a Augustovi (1891-1915).

1884

Josef Walzel byl pokládán za přísného, ale spravedlivého muže. Měl silně vyvinutý smysl pro pořádek. V roce 1884 zakladatel firmy zemřel. Mohl ještě přihlížet začátkům přechodu od domácí výroby k silnému, nově vznikajícímu továrnímu průmyslu. Po smrti Josefa Walzla v roce 1884 se vedení firmy ujali výhradně jeho synové Ferdinand Walzel (9.3.1835 – 2.2.1893) a Augustin Walzel (1845 – 1915).

Stavba Walzlovy továrny začala v roce 1884 zřízením bělidla a vybavovacího zařízení. V roce 1885 byla postavena tovární budova. Celá výstavba skončila v roce 1894 uvedením tkalcovny, která měla cca 180 stavů, do provozu. Roční produkce činila 1,5 až 2 miliony metrů. Firma udržovala zastoupení v rozsáhlých dodávacích skladech ve Vídni a Budapešti.

Před první světovou válkou v továrně našlo práci a obživu na 300 zaměstnanců.

1930

U meziměstských Walzelů nalezli zaměstnání jako kancelářské síly, mistři a přední dělníci i někteří vzdálenější příbuzní z Vižňova. Tím se také vysvětluje velký počet Walzelů v Meziměstí, přičemž často docházelo díky četnému užívání křestního jména Josef, August a Ferdinand k záměnám. Před 1.světovou válkou až do 30.let obsadila firma asi 10 obytných domů v centru Meziměstí a ve Starostíně, ve kterých původně bydleli jen zaměstnanci podniku bez nájmu. Teprve ve 20.letech se přistěhovali nájemníci, kteří nebyli zaměstnanci firmy.

Naproti rodnému domu Walzelů stál tak zvaný Plátenický dům. Nádherná budova byla předurčena nejstaršímu synovi zakladatele Ferdinandovi jako obytný dům. Ten se ale neoženil a již roku 1893 zemřel. Proto tedy dům před první světovou válkou nesloužil jako obytný, nýbrž jako sklad plátna vlastního závodu. Teprve po přestavbě zde vznikly byty pro zaměstnance. V přízemí byl umístěn vlastní konzum, který sloužil k laciným nákupům pro zaměstnance. V roce 1935 získala budovu obec a zařídila v ní obecní správu a po roce 1938 také obecní úřad. Toto využití trvá s přestávkami dodnes.

K majetku rodiny Walzlových patřila také velká zemědělská usedlost, tak zvaný Walzlův dvůr ve středu města a pozemek naproti hospodě Försterových. Na přelomu století ještě pozemky sami obhospodařovali, později se hospodářství vzdali a půdu pronajali nebo prodali. Do začátku 30.let se v podniku používaly pouze dva páry koní. Walzlovy si ale brzy získal motorismus, protože již roku 1900 jezdili jedním z prvních automobilů v Rakousku-Uhersku.

Po smrti Ferdinanda Walzla roku 1893 byl jeho bratr August, již starý pán, jediným majitelem firmy. Dvě desetiletí do vypuknutí 1.světové války byla nejúspěšnějšími léty v dějinách firmy. Lněné a bavlněné plátno našlo bezproblémový odbyt po celé Rakousko – Uherské monarchii a ještě dál. Oba synové, August (1873 – 1937) a Ferdinand (1883 – 1953), byli brzy nepostradatelnými partnery svého otce při vedení firmy. Když starý pán roku 1915 zemřel, nemohl tušit, jaké zlé časy mají přijít.

Po 1.světové válce začal posledním majitelům firmy, oběma bratrům, ustavičný boj o přežití závodu.

1934

Rozpadem Rakousko-Uherské monarchie a změnami v jihovýchodní Evropě a Orientu byla ztracena odbytiště výrobků. Kapitál nashromážděný před válkou pohltila válečná půjčka. Zastoupení ve Vídni a Budapešti musela být postupně zrušena. Tkaní bylo úplně zastaveno, stavy byly až do roku 1934 rozprodávány.

Co zůstalo, byla úpravna textilu. V roce 1920 se firma připojila ke „Spojeným úpravnám s.r.o., Vrchlabí“. Zákazníky byly zejména menší a střední tkalcovny ze sousedních okrsků Police, Náchod, Červený Kostelec a Dvůr Králové. Zboží se převáželo po železnici. Ze závodu musel být velký díl odvezen a po zušlechtění byl dodán zpět do továrny. Byl to namáhavý obchod. Ve dvacátých letech se začalo s povoznictvím.

Týdenní jízdy začínaly ráno za svítání a končily v pozdním večeru. Velké ulehčení nastalo používáním nákladních aut ve 30.letech. V době krize se ale náklaďáky vracely a rozvážky často bez dostatečného zpětného vytížení. Závod potom musel být kvůli nedostatku zakázek na nějakou dobu uzavřen.

1941

Na konci 30.let klesl počet zaměstnanců asi na 70.

V roce 1941 byl závod zrušen. Budova sloužila jako sklad pro německou armádu.

K firmě patřila také úpravna textilu s bělidlem a mandlem ve dvoře v Golinsku. Tento závod byl uzavřen koncem 30. Let. V prostorách Walzlovy továrny mělo sklady Zemědělské zásobování a nákup, které zde sušilo obilí.

Rod Walzel von Wiesentreu

Manželkou Prospera byla Rakušanka Rosa Fiedlerová se kterou měl syna Ludwiga a dceru Rosu, která se dne 15.9.1913 provdala za textilního průmyslníka ze zdejšího kraje Clemense rytíře Walzela von Wiesentreu (1887-1919). Při jejich sňatku byla ražena svatební medaile, na které se nachází vkusné civilní ztvárnění aliančního znaku dvou novodobých šlechtických rodů z řad významných průmyslových podnikatelů krkonošského podhůří. Do rakouského rytířského stavu byl povýšen již jeho strýc Clemens Walzel (1819-1886), majitel Bleich- und Appertur-Anstalt v Poříčí u Trutnova a rytíř řádu Železné koruny III. třídy. Jemu byl nejvyšším listem ze dne 27.10.1873 za jeho účast a podíl na úspěchu vídeňské světové výstavy roku 1873, na základě řádových statut udělen rytířský stav, erb a predikát Ritter Walzel von Wiesentreu. Jelikož jeho dva synové zemřeli v mladém věku, dovolil císař František Josef I. nejvyšším rozhodnutím ze dne 18.6.1879 Clemensi rytíři Walzelovi von Wiesentreu přenést svůj rytířský stav, predikát a erb na svého synovce Maxmiliána Walzela (1855-1933), otce výše zmiňovaného Clemense. Erb této rodiny byl následující : Zlato-červeně čtvrcený štít s černým kosmým břevnem, ve kterém je zlaté strojové vřeteno (Maschinenspindel). První a čtvrté pole je prázdné, ve druhém se vidí tři zlaté hvězdy (2:1), ve třetím pak napříč položený, třikrát převázaný snop obilí (Flachsbündel) přirozené barvy. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední zlaté s černým kosmým břevnem, ve kterém je zlaté strojové vřeteno, zadní černé. Na levé s červeno-zlatými přikrývadly, jsou tři pera – červené, zlaté a červené. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem INDUSTRIA ET PROGRESSU.